Když se jaro probouzí, zkrásní celý svět. I ten nejmenší kousek zdupané hlíny zdobí drobný skromný bílý květ. Jmenuje se sedmikráska, pro mě osobně má však více nežli sedm krás. Přináší lidem povzbuzení do života, naději, něhu, radost z delšího dne i kouzla vlahé noci, probouzí lidskou činorodost, pozitivní mysli část. I v našem nitru vykouzlí jaro nejeden zázrak tam, kde v zimní době vládla nostalgie a chmury, v našich hlavách rozkvétají méně i více splnitelné plány a my lidé jsme schopní si na sebe sama o své vlastní vůli vyšší nároky klást. Tak jako příroda dokáže různorodé květy do pestré palety na malém kousku půdy vedle sebe poskládat, měli bychom i my lidé od sebe samých při vytváření si velkolepých plánů větší skromnost požadovat. Proč chceme chodit do sousedových sadů sedmikrásky krást, když necháváme ladem ležet svoji rodnou hroudu? Proč jsme schopni na vzdáleném Marsu obdivovat neúrodnou rudou půdu a ze smetí kroužícího jenom a jenom naší vinou kolem planety Země vytvářet živým organismům z té naší, dosud ještě úrodné, smrtonosnou past? Proč další a další živočišné druhy nenápadným, ale i zcela zřejmým a neskrývaným sobeckým chováním člověka do náruče totálního vyhlazení každoročně houfně posílat? Tím, co tady v hojné míře před pár roky ještě žilo, stejně jako důvody,
proč to či ono z našich luhů a hájů vymizelo, bychom se měli i v letošním období jara my všichni napříč generacemi v zájmu veškerého lidstva na kousku své rodné hlíny obírat. Spojit svoje znalosti i fyzické síly, vnitřní i vnější úklid si nejdřív každý sám poctivě bez odpustků a falešných výmluv udělat. Zapojit do svého jednání a konání smysl pro spravedlnost i empatii, naučit se i z nám dosud skrytých a pouze naší vlastní myslí omezených zdrojů sami ze sebe a tím i z druhých dokonalejší bytosti vychovat. Po vzoru zmíněné jarní sedmikrásky vyzařovat pochopení, moudrost a duševní krásu celoročně do okolí, aniž bychom museli velký lán nejúrodnější půdy majetnicky a sobecky sami obývat. Postavme, dokud je čas, svým potřebám pevné mantinely. Na skládku odpadu a špíny měnit i s jejím okolím celou planetu Zemi nikdy neměl a nemá právo člověk žádné, ani té naší doby. Proč kopat svým chováním a nesmyslným konáním i tvorům svého druhu předčasně hroby? Opravdu je nutné být tak lační a ve svých požadavcích a touze po hmotných statcích až zhýralí? Opravdu chceme dosáhnout toho, aby potomci našich dětí i tu drobnou chudobku neboli sedmikrásku ve spárách betonu, asfaltu a na vrstvách drcených plastů zcela marně hledali? Aby se zatajeným dechem poslouchali vyprávění, jak ještě jejich rodiče při dětských jarních hrách na trávníku jako po koberci v záplavě bílých kvítků běhali?