Různé typy energií kolem nás proudí. Některé jsou téměř hmatatelné, jiné nelze pouhým lidským okem ani vycvičeným sluchem rozeznat a zachytit. Každý z nás má na jiné úrovni schopnost je vnímat a jejich existenci vycítit. Je dokázáno, že i na změny počasí jsou jenom někteří z nás citliví. Už od nepaměti, a je tomu tak i v dnešní době, se s nedůvěrou a odmítáním setkávají především ti, kteří své okolí na blížící se nebezpečí, které nejsou schopné ani nejcitlivější přístroje zaznamenat, s velkým předstihem upozorňují. Ani oni sami nevědí, odkud získali informace o existenci k úderu se schylujících přírodních katastrof. Mají snad v mozku více než druzí činná centra, která fungují na podobném nebo stejném principu jako centra v mozku citlivých zvířat a na rozdíl od nich je dokážou převést přes své řečové centrum do varovných slov? Žili a žijí i v této době mezi námi. O příhodách ze života některých z nich se po staletí autoři v biografických knihách rozepisují. Píší o těch, kteří varovali, předvídali, léčili pomocí extraktů z bylin, nemoc určovali podle vzorku moči, uměli ji vyčíst i ze zakalení očí, bez rentgenu jenom po
hmatu zlámané kosti v těle do správné polohy rovnali. Vyskytovali se jak v řadách vzdělaných vědců, neúnavných badatelů, tak ve skupině obyvatel bez vzdělání, ale v jednom si byl jejich život i osud jako vejce vejci podobný. Jenom málokterý z nich se za svého života dočkal od okolí upřímných slov díků, patřičného uznání. Ani dnešní doba si podobné lidi na rukách nehýčká. Na přiznání si a uznání existence schopností, které nemá vrozené každý, je i dnešní moderní společnost příliš podezřívavá a odmítavá, v každém ohledu jí více vyhovuje cesta technická a chemická. Od rozšířené vnímavosti se i malé děti vlivem dnešní uspěchané doby a způsobu výchovy mílovými kroky vzdalují. Ty, které v sobě mají předpoklady k dosažení vysoké úrovně vzdělání a od útlého věku informace jako houba celým tělem nasávají, stejně jako děti, kterým není svět takového vzdělávání vůbec blízký a pokud je to jenom trochu možné, raději se mu do ticha a klidu vyhýbají. Zatímco v lidech práh kdysi přirozené vnímavosti svým chováním a jednáním víc a víc potlačujeme, u psů, koček a dalších zvířat zvýšenou citlivost a vnímavost obdivujeme a jejich služby i při léčbě nemocí využíváme. Proč si jdou lidé přirozený pud sebezáchovy, vrozenou citlivost ke zvukům i pachům, lidskou vnímavost bystrého zraku vůči jevům „tady a teď“ dobrovolně nepřirozeným způsobem života už od dětství otupit? Proč se rozhodli své
bystré lidské smysly prostřednictvím moderní výchovy bez obav z vlastní budoucnosti na vedlejší kolej odstavit, technikou nahradit? Proč těm, kteří vrozené schopnosti dosud neztratili, nedůvěřují, jsou ochotni se jim mstít, za jejich slova je trestat, v lepším případě se jim vysmívat? Existenci lidských schopností, které mohou dopad katastrof na lidstvo zvrátit, jdou z neznalosti, z obav ze ztráty, strachu a malosti ducha zpochybnit, bagatelizovat. Tak jako tomu bylo mnohokráte v historii, bude jistě i po současné pandemii lidí vracejících se z těl odlidštěných na planetě přibývat. Lidské oči ještě nejsou zcela slepé k bolesti druhých, mozek mnohých více než stroj, byť z nejnovějších technologií sestavený, co je to život a co je pro něj důležité, chápe. Lidé se začnou z vysněných dálek, kde je k dostání jenom to, co za mince je k mání, k přírodě a jejím léčivým energiím navracet a ti nejmoudřejší nedovolí ani svým dětem u agresivních počítačových her drahocenný čas, zbytky citlivosti a vnímavosti utrácet. Nemusíme umět rovnat kosti holou rukou, katastrofy i s dopady roky dopředu předvídat. Stačí naučit se vnímat energii hlubokého smutku, skutečné bolesti, lidského zoufalství a za pomoci empatie, citu a zdravé soudnosti je od energií zloby, nenávisti a závisti bezpečně odlišit, zastavit jejich tok, usměrnit sílu i směr nebo je alespoň v pravý čas přerušit. Naučit sebe i další pokolení vnímat i vnitřní varování, lidskou
intuici a zbytečným nástrahám a nebezpečí se v zájmu nás všech raději vyhýbat. Naslouchat lidem a těm, kteří jsou v nouzi a naši pozornost ve zvýšené míře potřebují, věnovat svůj čas, dát jim prostor k sebevyjádření, a i kdybychom byli v sebevětší časové tísni, obrnit se trpělivostí, nikdy na ně nechvátat.