Je neuvěřitelné, kolik nám do života vstoupilo a na určitou dobu nás ovlivnilo různých lidí. Byli mezi nimi milí, přátelští, ale stejně i ti závistiví, nenávistně choleričtí nebo nebezpečně neutrální, a když nám po letech ve vzpomínkách po časové ose jejich tváře defilují, člověk i skrytý důvod, proč se právě s nimi měl potkat, bez mlžného oparu i oslňujících barev falešné duhy vidí. Pochopí, jak zdání klame. Jak často zcela nerozvážně omlouváme před sebou samými svoje blízké a známé, jak v rozhodném okamžiku vnímáme lidi a vidíme jenom to, co vidět chceme. Odmítáme realitu, když nehodí se nám do krámu. Splétáme si tak dobrovolně na sebe biče zraňující tělo i ducha, vábíme k sobě jenom další a další citovou pohromu. Teprve když pochopíme, že bývá lepší a prospěšnější, než s falší a přetvářkou u stolu sedat, vypít si kávu v tichu a klidu sám, až když se naučíme si bez vnitřního pnutí a chaosu myšlenky srovnat, dostává náš život smysl a každý den má pevnější rám. Ten nám nedovolí ze strany na stranu lehce klouzat, nahoru a dolů se podle situace proletět. Dostaví se k nám prozíravost a zdravá soudnost, přestane nás pozlátko dnešní doby zbytečně lákat, mine sféru našeho zájmu vše, co by nám mohl nabízet všehoschopných mužů a bezchybných dam pofiderní umělý až přehnaně pestrý svět.