K čemu máme ruce, nohy, když nechceme samostatně zdolávat schody, které nám život do naší cesty postaví? Rozhlížíme se po úspěšnějších a šikovnějších, hledáme způsob, jak je donutit, aby výtah pomalejším a méně schopným dělali. Svěříme jim celou jejich existenci, jako najatému šerpovi. Na rozdíl od něj téměř bez nároku na odměnu, i šerpa je za své služby více uznávaný a placený. Neznám příliš lidí kolem sebe, co alespoň vděk projeví, když jim někdo v jejich žití zdarma dobrou radou a vstřícně podanou pomocnou rukou pomůže vstát na nohy. A to nemluvím o situacích, kdy i s nimi jako s rancem na vlastních zádech vystoupá až na schody, aby se alespoň jednou po možnostech, které nabízí i jim běžný lidský život, rozhlédli. Je běžnou praxí, že většina z nich na vrcholu schodů pookřeje, sama nejlepší místa obsadí a toho, který ví vše o těžkostech z trasy a zná každého schodu zvláštnosti a záludnosti, ze svého a daleko od svého nového sedla vyhodí. I tady čas ukáže, kdo je kdo. Téměř všichni jsme potkali v životě pár pomalých výtečníků, se kterými se i madlo schodišť k zemi zřítilo. Utržili sice pádem mnoho boulí, ale o nutnosti zbavit se svých šerpů a pomocníků na vrcholu schodů vůbec nikdy nepochybují. Jejich oči totiž na cestě s břemenem vzhůru mnoho podivných praktik viděly a na bezpracně získaném dobrém bydle by jako žhavé uhlíky až do morku kostí vychytralého lenocha pálily. Nedivme se, jsou schopnější a více vidí! Třeba by lenochovi důležitou funkci rozhlížet se po ještě vyšším schodu sebrali.