Věřím, že my všichni o odvaze, která v mnohém překročila hranici až do území hazardu, známe celou řadu příběhů. Známe jich hodně a určitě více, nežli prožitých běžných lidských dnů. Kolik střípků do nich vkládá pouze jeden člověk za svůj den, když potýká se jako slepý poutník se svým i cizím osudem? Kolik smyček, kliček, háčků, obezliček jsme si sami jako hazardní hráči ve svém životě potíráním logiky, soudnosti, prozíravosti a věčným zavíráním očí nad okrajem propasti i se zaheslovaným zámkem na sebe sama nachystaných pastí na vlastní hrdlo lehkomyslně navléct nechali? Kolik výmluv jsme si sami pro sebe sama a svůj vnitřní varovný hlas navymýšleli? Kolik kroků do neznáma pro záchranu sebe sama jsme byli bez rozvahy ochotni podstoupit? Kolikrát, když jsme riskantní manévr dokázali s pomocí všech a snad i těch svatých zdárně dokončit, utíkali jsme, jako když nám za patami hoří a ani po čase nemáme chuť se za svým odvážným kouskem otočit? Kolik z nás je ochotných odkrýt vše, co se skrývá a krčí za štítem naší statečnosti a odvahy? Kolik našich kroků je úspěšných jenom dílem náhlého vnuknutí intuice nebo náhody? Kolikrát jsme byli pro lenost a nedodělky z dnů své i cizí minulosti snadným terčem smrtelné nehody? Kdy konečně zafungují přímo alarmující, avšak pro náš osleplý zrak a ohluchlý sluch neviditelné a neslyšitelné varovně luskající prsty od minulosti přes současnost až do budoucnosti kamsi do vesmírných dálek zdvižené? Jak je možné, že neštěstí druhých lidí s klidem většiny lidstva ani nepohne? Nehledejme odpovědi v neznámu a tajemném kosmu. Více se i nad zdánlivými maličkostmi zamýšlejme, pokud nechceme mít svoje dveře k realitě, která na nás ze všech stran křičí, je viditelná i hmatatelná, jenom pro hýčkání si svého vlastního falešného klidu ve dne i v noci celý život na mnoho západů zavřené. Je trestuhodným plýtváním duševními energiemi, za něž po právu v životě sklízíme velmi trpké plody, pokud svoje smysly a jejich vjemy z lenosti a lhostejnosti se svým vlastním mozkem dnes a denně propojovat nechceme. Pokud jdeme jako slepci a jenom na odiv okolnímu světu svoje hmotné tělo po planetě a hmotným tělem planetu vláčíme. Pokud od svého mozku mnoho aktivity nechceme a energií, kterou planeta i v našem těsném okolí přímo hýří, jeho činnost denně neprobouzíme, podporujeme svůj osobní hazard s časem každodenní a při hlubším zamyšlení se nad vlastního života prožíváním a přežíváním staneme se plným právem svými soudci jednoho dne my sami. Pokud si večerní rekapitulaci všech svých i nehmotných kroků konkrétního dne pravidelně děláme, pochopíme velmi brzy, kolik času ve svém životě v bdělém stavu prosníme. Právě tyto výpadky mozku jsou v našem bytí projevem největšího hazardu. Na vnímání života v bdělém stavu a prožívání podnětů tady a teď přeju nám všem až bezbřehou odvahu. Jenom ta může v člověku změnit i lhostejností budovanou vůči sobě a tím i vůči všem namířenou zkázonosnou ledově necitlivou povahu.