Tak jako v potocích a řekách voda plyne, proplouvá krajinou i našich životů čas. Jednou provázejí ho stíny, jindy až oslňující jas. Chvíli jsme osamělou bárkou a vzápětí do dlouhého plavidla, ať už dobrovolně nebo okolnostmi na určitou dobu připoutaný vor. Naši cestu tu a tam na prach vysušuje příliš žíznivé slunce, snad aby měla s čím si pohrát za zákrutou schovaná s vichřicí bouře a její věrní – liják, krupobití, rozvětvený blesk a ohlušující hrom. Užíváme darů, které nám poskytuje rodná planeta. Je dobře, že i hořkost, trpkost a nevím kolik dalších nepříjemných chutí, vůní a obtížně schůdných horských masivů i propastí nám k vytříbení smyslů, širšímu i hlubšímu poznání a utužení svalů nabídla. Jsme to my, kdo dostává příležitost a často i právo a možnost se za sebe rozhodnout, zda zvolíme cestu těžší, plnou mělčin, kamení i bažin, nebo vděčně přijmeme trasu davu, aby nás jako jednoho z mnoha bez prozrazení jména a bez námahy nesl jeho mohutný proud. Život umí být pestrý, ale může ho dusit i prach a všudypřítomná šeď. Člověk zvídavý rád poznává vše neznámé, neotřelé a nové, pohodlný si zarputile trvá pouze na tom, co zná nazpaměť. A tak dnes a denně na svých cestách rozplétáme vůní, barev, chutí i cizích myšlenek změť. Já vážím si všech, kteří si tvoří bez ohledu na věk, rasu a příslušnost k pohlaví ničím nepodjatý, demagogy neovlivněný a nezkreslený na život a vše, co se k němu váže, zdravý náhled a zkušenostmi podepřený soud a úsudek. Vážím si lidí, kteří se nad směrem, tempem i dopadem svých kroků poctivě zamýšlejí a nelibují si v teplém, z anonymity ušitém hávu jako jeden z líně se převalujícího, probublávajícího a tu a tam i bouřícího povšechností, leností a lehkostí bytí nasyceného až přesyceného davu. Lidí, s nimiž čas strávený má podobu daru a je lhostejné, zda společně táhneme za jeden provaz neschůdným terénem těžkou životní káru, nebo v tichu myšlenkového souznění popíjíme čaj či kávu.