Asi nevím přesně, kam svět moderního lidstva míří. Zřejmě nikdy nepochopím, proč se na sobě samém dopouští tolika sebeklamných podvodů. Proč se i my v Čechách zbavujeme zažitých tradic, které nabádaly k zamyšlení a vedly jednotlivce do klidu? Proč poskytujeme i ornou půdu a část svého zdravého vnitřního já monumentálně barevnému, v noci osvětlenému lesu billboardů? Proč pro kopu hmotných a většinou zbytných věcí jsme ochotni mimo jiné zničit sobě a našim malým dětem kouzelnou atmosféru domova i v době Vánoc a okrádat sebe i druhé o rodinnou pohodu? Při luštění této hádanky jsem tvrdě narazila na chřtán ziskuchtivých hráčů moderní doby a šuplíčky jejich bezedných kas. Oni jsou těmi, kteří se pozlátkem doby polapit dali jako první a chytají do pastí potupně postupně i nás. Na jejich za vlasy přitažená moudra já osobně příliš nedám. Často se zamýšlím nad nicotností věcí, které mění vztahy mezi lidmi a přináší do celé společnosti zmar a problémy. Možná proto, že pocházím z příliš malé dědiny a vzpomínky na Vánoce mého dětství, kdy se lidé při setkání na ulicích zdravili, zůstaly ve mně stále živými. Každý měl i svoje nitro ve svátečním kabátě a bylo všem, jak já si pamatuji, jedno, zda jsou letos na ledu nebo na blátě. Řešili ti lidé více své bližní, nebo se mi to snad po letech z nostalgie idylické zdá? Vím, že nezdá. A vím, že popisuji jenom to, co jsem dokonce i v nedávném mládí sama coby matka dětí zažila. Každý své sousedy zdravil, přání pevného zdraví, osobního štěstí a klidu v mysli přidal a pro lidstvo celého světa si tolik potřebný mír žádal. Mnohým se prožitek války a její dopad na další život častěji v předvánočním čase než kdy jindy vybavil. Na Štědrý den se čas kolem všech domů na okamžik zastavil. Nikdo se nehnal ulicemi, aby si na poslední chvíli ještě nakoupil. Utlumilo se i světlo zášti, kterou přes rok v sobě i tehdy lidé nosili. Stávalo se nezřídka, že Vánoce i rozhádané rodiny smířily. Po večeři, často v době, kdy otec velel, že nastal čas i na dárky se podívat, ozval se zvenčí hlas trubky, houslí a klarinetu, to sousedé z druhé části vsi velikosti městské čtvrti šli sousedům koledou příjemně prožitý čas vánoční přát. Vyšli jsme všichni před své domy, abychom vzájemně si popřáli. Ta podání rukou mladých, starých, jemných i mozolnatých snad i od srdíčka led odvalí. Všichni ve tmě zpívali jsme koledu svorně, muži v rukou drželi čepice. A také vím, že jsme neřešili, kdo jaké značky má střevíce. Ani to, kdo pod stromečkem měl letos z plastů nadílku, kdo obdržel nové auto a komu bude otec platit (pro jistotu) ochranku. Lidé ctili si více vztahů nežli materiálna. Byl to téměř pravý opak toho, jak mnohde dnešní svět vypadá. Opravdu nevzpomínám v nostalgii a nechci nudit své sousedy slovy o morálce. Ale vyjít na Štědrý den na ulici a chytat je s přáním dobra za ruce, nabyli by jistě dojmu, že patřím do blázince. Oni šlechtí si svůj majestát, naučili se v krustě z ledu spát a na pár západů před sousedy a těmi zvenčí vlastní domy zamykat. A jak jsou na tom jejich děti? Věrný obraz nepřístupné rodiny. I ony si v hlavě nesou jenom vlastních Vánoc hodiny. Řeší hlavně známé značky iPodů a tablety, vyhlížejí exotické destinace, kam by za dobrý peníz po nudných svátcích zalétly. Vánoce jsou hlavně dny volna, ve kterých častěji sklapne závisti past – synek od sousedů má zas nový auťák! To abychom chodili snad krást! Škoda nás všech, nejen pro ty malé, že svátky klidu a míru v mysli se tak změnily. Zachraňme z nich, co zachránit lze, my, kterým klapky z pozlátka dárků nasadit na oči ani útočné reklamy nezvládly a nestihly. Předávejme alespoň úsměv, buďme trpělivými. Snad i další se přidají v uvědomění si, že jsou více nežli sytými. Kdo by byl schopen porozumět mým slovům více nežli ten, kdo hladoví po čistých lidských vztahů linii? Čas velikonoční se tehdy od vánočních svátků vztahově příliš nelišil. Všichni si našli čas na setkání se sousedy, úsměvem nikdo nešetřil. Žádný mega alkoholový opar, žádné drben sedánky. Všichni měli své povinnosti, muži pletli z proutí pomlázky, ženy pekly beránky a bochánky. I chlapci měli svoje starosti: museli funkci zvonů po dobu jejich pobytu v Římě zastávat a za odměnu si při obchůzce vesnice v poslední den Velikonoc co nebohatší pomlázku vykoledovat. A co bylo jejich starostí hlavní? Kdo z nich bude tentokráte celé skupince šéfovat! Každý věděl, ve kterém domě prvním rokem dělné ruce chybějí a tam, stejně jako v období Vánoc, sousedé svojí pomocnou rukou přispěli. Nikdo nebyl zavřený doma, tento čas přál procházkám. Každý žil ve svátečním hávu, popil se sousedy stopku alkoholu, čaj či kávu, vyhýbal se konfliktním řečem a nactiutrhačným otázkám. Děti si byly navzájem rovné, neřešily se finanční rozdíly té či oné rodiny. Dostali nášup i ti mužského pohlaví, pokud rozpustilost až přespříliš na volno z uzdy pustili. Nebyl to čas ani tehdy idylický, i on skrýval řadu chyb. Ale lidé se chovali více lidsky, a pokud ocitl se někdo v úzkých, za ruku ho soused bez zbytečných okolků chyt. Od doby, kterou popisuji, každoročně přibývá lidstva na planetě. A přibývá i těch, kteří si myslí, že sami jsou na světě. Těch, kteří ruku nepodají ani otci vlastnímu a své blízké si drží od těla co nejdál, aby nemuseli investovat do nuzáků euro nebo korunu. Vztahy chladnou, je málo času na sousedské setkání. Době velí internet a v mnohém dogmatické myšlení. Nelámu hůl nad celým světem. Vím, že mnohý člověk si na přemýšlení najde čas. Projeví svou dobrou vůli a opraví zcela zdarma a dobrovolně na společném majetku kaz. Přeju celé naší společnosti milé a vstřícné sousedy. Přidávám opět i malou radu. Vyjděte si za sousedy na ulici či na zahradu, nehledejte je v televizi nebo mezi hvězdami. A nezapomeňte, že sousedy jste pro své spolubližní i vy. I na letní čas si pamatuji a na pouťové zábavy. Vím, že i dnes tu i onde tyto tradice dodržují. K posezení se scházeli staří i mladí, družně v kole tančili, a když přihnuli si trochu více, i spory ručně řešili. Občas odehrála se na zábavě strkanice sousedská, spor však neměl dlouhý kořen, uznávanou autoritou obce velmi rychle byl uzavřen. Tak jako letní bouřka s kroupami, spor končíval maximálně několika boulemi. Nikdo dlouho ve své hlavě pomstychtivost nenosil. Letní čas byl sice rozpustilý, na drobné šarvátky bohatý, ale málokterá až do podzimu si udržela rozpětí. Na posvícenských setkáváních už bylo znát zřetelné zklidnění. Vášně usínaly, stejně jako pozbývaly prudkosti a žáru živly přírodní. Na Martinova koně už zřejmě i lidé čekali a před jeho příjezdem vzpomínali na ty, které vrstvy hlíny i se všemi spory, které kdysi i oni na zemi měli, překryly. I setkání u jejich hrobů v prvních dnech měsíce listopadu příliš horké hlavy zklidnila. Člověk přemýšlivý v té dané chvíli viděl a snad i nyní vidí svět a své počínání jinýma očima. Viděl a snad i nyní vidí, že se z hrobu ruka sousedům už nikdy nepodá a zaživa tomuto vstřícnému kroku brání jenom vnitřní lidská zaburalost a svárlivá povaha. Věřím, že při pohledu zpětném, jakým vzorem je svým vlastním dětem, se snad i nyní umí mnohý z nás zastavit a svoji falešnou hrdost pro lepší budoucnost svoji i svých blízkých ze svého nitra a od sebe vypudit. V hlubším zamyšlení tak tehdy probíhal advent a čas vánoční a s původním a hlavním významem se každoročně pro nás všechny zpět navrací. Řešíme však více než sousedovy ruce nám tolik vzdálený Blízkého východu svět. Jak je možné, že se tam bratři zabíjejí?! Všichni se divíme a přitom si trápení lidí, co žijí ve vedlejším bytě, nikdo v přehnaně hektické době nevšimne. Rodinám, „jak na to“, velí na zdi zavěšený obraz 3D plastický. Nikoho neláká mnou popisovaný obraz života vesnický. Všichni jsou nad věcí, všichni jsou světoví, ale jenom do okamžiku, kdy se právě na ně problémy navalí. Teprve potom, co ve světě se děje, je sledovat nebaví, na úspěšné a na ty nad věcí si chuť hrát ztrácejí. Začínají sklízet i ty nepříjemně trpké plody společenské úrody a více než na peníze a slogany z reklamy se soustřeďují na návrat a upevnění vlastního zdraví. A co letos? Už jste všem dokola v duchu pevné zdraví a zdravý rozum popřáli? Nebo patříte (zatím) do skupiny těch, co si výlety odnikud nikam stále plánují? K těm, co chtějí poznat svět vzdálených lidí a přitom ani ten svůj pořádně neznají, natož aby znali svoje nejbližší sousedy?! A stačí přitom tak málo – tak jako lidé kdysi všímat si přírody a pochopit, proč právě u nás a snad i pro nás se střídá pravidelně čtvero roční období. Pochopit, že i my lidé současnosti budeme muset sklízet v budoucnosti trpké plody své dnešní rozpínavosti, nevšímavosti a necitlivého myšlení a chování. Nespoléhejme na to, že právě nás země lehká nepotrestané do svého pláště zahalí.