Mnozí z nás vstoupili v dobré víře ve vztahu na nesprávnou cestu, na jejímž konci čeká kruté prozření. Po rychlém pádu do propasti v jedné vteřině se zhroutí štěstí, o němž jsme si, že je štěstím, do poslední chvíle mysleli. Pak nastává doba neurčita, kdy si člověk své kosti sčítá, bolí ho tělo do poslední buňky, nechápe, oč vlastně tu jde. Po prvotním tělesném šoku začíná útok na psychiku a útržkovité střípky filmu paměť odkudsi vyhrabe. Začíná náš a myslím tím opravdu jen náš čas. My sami sobě si půjdeme nejistými drobnými krůčky dokazovat, že na smrt není ještě vhodný čas. Že i my jsme už společností dostatečně otužilí a najdeme drobty své psychické a fyzické síly, abychom si ve své mysli celou temnou propast obešli a nalezli cestou sedmilháře, kterým závist, zloba a sobeckost v nitru káže poškodit nás a vyléčit z lásky k nim i z přátelství. I vy, kteří city lidské rozjitřené v sobě máte a právě svoji propast ve svém nitru procházíte, jste schopní různorodý důkazní materiál k mým slovům přikládat a sdělit tak všem, kteří dosud nevěřícně naslouchají, jak složitě se rány hojí a mozek v této době člověku velí: lidem nedůvěřovat! Je mnoho takých, kteří dokázali po zradě blízkých zakysnout, kterým později i bez příčiny umí v oku zloba vůči nevinnému zablýsknout. Ale naštěstí pád do problémů u mnohých ducha pozvedá. Ti v sobě najdou sílu se rychle vzchopit, dveře zlobě a pomstychtivosti v sobě a k sobě zavřít v uvědomění si, že to, co je dosud pálí na těle a vlastní kůži, nepřáli by ženě, dětem ani odolnému muži. Oni přece nejsou bezpáteřním lumpem, co s druhými si pohrává! Ti našli v sobě novou sílu táhnout po kamení svou životní káru, vyhýbají se obezřetně všem, kteří básní jenom o věčném jaru. Ti už chápou, že i žár léta, déšť a plískanice podzimních dnů a tuhé zimní mrazy mohou naše kroky ovládat. Dávají si pozor mnohem větší i na věty mezi řečí, kterou pronáší k nim s úsměvem od ucha k uchu ten „nejlepší“ kamarád. Prožitá zkušenost jim větší klid velí, více do hloubky i šířky své činy promýšlejí. Umí svoje pudy osobního sobce ve svých plánech rozpoznat a nenechají jim vadné semeno nových vztahů do ochotné a úrodné půdy naivních a důvěřivých lidí zasévat. Oni ví, jak těžce se sklízí ve vztazích led, ocel a kamení, a za prozření, kterého přes zradu kdysi jim blízkých lidí dosáhli, ti nejbystřejší i osudu děkují. Naučme se ve svém vlastním zájmu i za setkání s těmi, kteří přinesli nám do života zradu a následnou citovou, psychickou, finanční či jinou újmu, děkovat. Oni jsou těmi, kteří nás celý život učí morálnějším člověkem se stát. Člověkem takovým, který umí svoje kroky s čistou myslí vřelým citem podpořenou sebekriticky zvažovat.