Za planetou Zemí, kde paprsek sluneční chybí, se táhnou temné stíny a z nich sestavený dlouhý šedý chvost. Od prvního člověkem spáchaného hříchu pro nás všechny tvoří do nebezpečných hlubin pohřebiště planet z těžkých, hmotných i nehmotných částic stále pevnější most. Jenom chytří lidé, kteří včas došli k pochopení, že přetvářky a falše je na světě víc než dost, ví, že k radosti a štěstí stačí upřímné milé slovo, že drobný polní kvítek a štěbetání ptactva není samozřejmá maličkost. Chvost šedivých stínů si za sebou táhne snad bez výjimky každý z nás. Každého někdy polapila a na nepravou cestu postrčila svodů světa past. Všem, kteří si s úklidem trosek a návratem do střídmosti nelehkou práci dali, všem, kteří bolest fyzického těla i duševní trýzeň při budování schůdků ven ze stále klokotající a svoji tvář měnící šedi znají, přeji pevnou vůli, zdravou soudnost, dostatek morální síly a hluboké přesvědčení, že vynaložené úsilí zbytečné není, dopochopení toho, že i provaz ztrácí pevnost, když se z něho tahem vlákno po vlákénku postupně oddělí. Přeji celému světu hodně těch, kteří přirozené světlo k životu nezbytně nutně potřebují a ze stínových zákulisních her v dnešní době tak běžných si uvážlivě jednou provždy pracně vytahují dnes a denně svého Já kořeny. Hodně těch, kteří jsou soudnými a za zaškobrtnutí, kterých se i oni sami kdysi dopustili a i nyní se jich ve spěchu dopouštějí, druhého neodsuzují. Děkuji všem, kteří slovem, podáním pomocné ruky anebo mlčky s chápavým úsměvem na rtech jiskřičky naděje a ohýnek věčného světélka lidského citu rozdmychávají. Všem, kteří zapadnout Zemi do pohřebiště planet a věčného zapomnění bez boje s pokrytectvím plným jásavých vyumělkovaných barev a tónů smíchaných do šedi nedají. Pokud ve své blízkosti někoho takového máte, za nás všechny se ho zeptejte, kde bere nehasnoucí vnitřní světlo v místech, kde se jako lavina šeď šíří a nové gejzíry stavebních prvků ke kluzkému mostu jako další opěrný pilíř pekla míří. Odkud k němu promlouvají vnitřní hlasy, které před povrchností, lehkostí bytí a hromaděním věcí zbytných právě jeho a jemu podobné varují. Jak najít si k nim svoji vlastní vnitřní cestu a nedat hlasům a obrazům svádivých Sirén ve svém osobním životě naději? Věřím, že neexistuje pouze jedna vyvolená trasa do území tepla, klidu a světla. Určitě si každý sám v sobě tu svoji celým životem nosíme. Možná se neozývá, protože nabyla dojmu, že o ni nemáme zájem a raději se ve stínu – sami v sobě přesvědčení, že jsme na výsluní – na jednom názorovém bidýlku všichni tlačíme… Možná nám někdo z dotázaných svojí odpovědí na naše otázky alespoň cípek od šedé opony, která zakrývá nám výhled do míst, kde sídlí naše soudná bytost, naše lepší Já, odkryje.