Jarka Sulková - Empatie

18.kapitola

Od počátku roku 2020 se jako přízrak snáší postupně na celý svět doba odříkání. Ani naší republice se nevyhnuly problémy. Někteří z nás těžce nesou i pouhé krátkodobé omezení svobody pohybu a ze všech stran je slyšet jejich rozhořčené hlasité brblání, druzí se neradi vzdávají svých každodenních sportovních a společenských aktivit, jiní považují za vrchol všech omezení nemožnost cestování do všech, nejenom exotických zemí, zatímco zástupci další skupiny více než cokoli jiného řeší ze dne na den ztrátu výdělku, mnozí z nich i zaměstnání, a ti nejvíce ekonomickým dopadem společenské situace zasažení po kapsách zapadlou minci na zaplacení nezbytností zoufale hledají, a přitom si jsou vědomi toho, že záložní a náhradní zdroj příjmu žádný nemají, že jim na pokrytí nezbytných výdajů chybí i sebemenší záložní rezervy… Mějme my všichni na paměti, že toto vše jsou jenom drobné překážky v žití a zanedbatelné podružnosti z pohledu těch, jimž do řad nejužšího kruhu členů rodiny či blízkých známých zavítala jako blesk z čistého nebe nákaza a smrt. Těch, jimž se životní plány současnosti, blízké i vzdálené budoucnosti změnily během několika dnů a leckdy i hodin na bezvýznamný odpad a suť. Buďme k sobě upřímní. My všichni do jednoho jsme si příliš dlouho na pány všeho tvorstva hráli. Lidská skromnost a pokora pýše a nenasytnosti příliš dlouhou dobu z cesty ustupovaly. Planeta zašedla, stával se z ní konáním lidstva nebezpečného, v přírodě nerozložitelného odpadu, prachu, špíny, zmutovaných virů, plísní a bakterií sklad. Jenom naivní lidé mohou doufat a věřit v to, že je před dopadem práskajícího biče, z nemalé části vytvořeného neuváženými činnostmi člověka na planetě Zemi, může ochránit vláda a jejich potřeby donekonečna financovat stát. Pouze pošetilci mohou věřit, že se lze před silným protivníkem lidského zdraví, který pouhým okem vidět není ani nevydává varovný zvuk, jehož úder však krátí dech, bere život, v lepším případě čich, chuť a otupující krutou bolestí hlavy i sluch, kdesi v méně dotčených oblastech světa uschovat. Jenom naivní lidé si nechtějí připustit myšlenku, že přišla doba varování a každý z nás, kdo je alespoň trochu soudný, si bude muset s rukou na srdíčku pár otázek namířených na vlastní tělo a kůži dát. Přitom každý sám za sebe víme, co je zbytné, čeho se můžeme nejenom v době omezujících nařízení vlád jednotlivých států vzdát. Každý sám ve svém nitru o sobě nejlépe ví, nad jakým osobním prohřeškem vůči životnímu prostředí ochotně mhouří oči, co si sobecky nechce za žádných okolností odříct, i když je mu známo, že svým požitkářským přežíváním přírodě škodí a postupně, mnohdy nevratně, její podstatnou část ničí… Ne, nechci vyvolávat v této vypjaté době v jednotlivcích slabých, nervově labilních či extrémně cholericky vzrušivých povah chaos. Stále věřím, že lidí logicky myslících, pružně na vzniklou situaci reagujících je i v dnešní době ve společnosti většina. Té nemusí nikdo mazat slova plná medu a chlácholení kolem pusy, každý její jednotlivý článek si je vědom toho, že něco ze svého pohodlí odevzdat musí, že řada výhod ještě nedávno běžných v této zlomové době končí, je nutné zchladit horké hlavy a zavřít nenasytná ústa, vykročit cestou jinou, v lecčems skromnější, ale v každém ohledu čistší, aby se i dalšího století a tisíciletí za přítomnosti lidstva planeta Země v životadárném kabátě dožila. Na závěr mi dovolte, abych nám všem k potřebnému odhodlání i pevné zdraví a dostatek morální síly popřála.