Nad čím se tentokráte zamýšlím? Kde jsem tentokráte horký brambor objevila a ráda se s vámi o jeho vřelost, která po celém těle mrazí, podělím? Tentokráte se kolem mne vlnil sociabilních lidí had. Nevím, zda si pouze neví rady, nebo se plazí ze zvyku. Nevadí jim anebo v dané situaci nevnímají, jaký vytvářejí dojem na okolí a že se řadí do skupinky těch, kteří jsou programově ochotní za všech okolností lhát? Nevím, zda takovým lidem brání v přemýšlení o důsledcích vlastních rádoby laskavostí za každou cenu nedostatek nebo naopak nadbytek negativních prožitků a vjemů z jednání s lidmi v minulosti. Kumuluje se v nich příliš strachu, a proto nejsou schopní bez opory vstoupit na rozjetý eskalátor vztahový? Je hlavní příčinou vážně jenom nedostatek odvahy? Nebyla v nich přirozeně probouzená od raného dětství v rámci procesu rodičovské a školní výchovy? Důvodů se najde určitě mnoho, proč je i člověk na první pohled plný zdraví a síly tomu, čemu nerozumí, přitakávat ochoten. Proč znejistí, když se síť z názorů a slovních kliček a háčků propletená zničehonic rozpadává a on sám je bez opory davu osloven, zda a proč se ztotožňuje s tím určitým názorem. Páteř do té doby rovná se začne kroutit jako had. Náš hrdina má proslov plný „ale“, „a když“ a „ale jenže“, dokáže podrážděně řvát nebo si jde s falešnou pokorou, aby měl konečně klid, popelem hlavu posypat. Proč se právě oni, kteří se cizích šlápot na vlastním písečku tolik bojí, odmítají nad svými slovy a tvrzeními zamýšlet? Proč hazardují s trpělivostí lidí vstřícných, kteří jsou dosud ochotní se na jejich všudypřítomnou vnitřní labilitu a strach ze samostatnosti ohleduplně ohlížet? Co je nutí s laskavostí druhých plýtvat a neustálým vymlouváním se na nepříznivé okolnosti jejich shovívavosti se domáhat? Souvisí to snad s jejich osobní, touto cestou snáze dosažitelnou lehkostí bytí? Nechápou, že jejich rozevlátý pláštík může prudší závan větru roztrhat? Odpověď neznám, i když jsem už mnohokráte uhodila hřebíček na hlavičku a ptala se dřív, než se stihla celá síť názorově stejně nestabilních dotyčným na nedohledatelná vlákna rozpadat. Všichni měli chatrnou paměť. Nevěděli, co řekli oni a co jejich soused, šéf, strýc, sestra, kamarád… jedni v překvapení s ústy otevřenými zůstávali nad konkrétností mého dotazu němě stát. Po krátkém zamyšlení a vyhodnocení situace změnili svůj dosavadní názor a nechápali, jak je možné, že i oni byli schopní takovému nelogismu přitakat. Jiní byli hašteřiví. Nechtěli s tím nic společného mít. Druzí byli naopak schopní neznámému, který je, tedy dobráky ochotné mu věřit, záměrně balamutí, lát, a až do sebelítosti byli ochotní zabrousit. Dál nechci pátrat, zda jejich reakce byla impulzivní, prozradili-li více, než chtěli, vlivem momentu překvapení, nebo už si vyhlíželi novou síť, kterou by se zaštítili, aby poskytla i jim názorový prostor, do něhož se lze jako mrštný úhoř i v plášti stresem rozevlátém před dalšími dotazy bez úhony skrýt. Není snadné hledat si vedle takových pevnou cestu. Je jednodušší kategorický soud nad nimi vyslovit. Ten však problémy s jejich názorovou absencí a nestabilitou v současnosti ani do budoucnosti nevyřeší a je marné a navíc pro společnost nebezpečné si svoje dveře z pohodlnosti na mnoho západů uzavřít. S radostí ujmou se jich ochotně jiní, vytvoří z nich bojovný dav a naruší, tak jako už mnohokráte v minulosti narušili, mezi logikou a demagogií, lidskostí a bestiálností, dobrem a zlem… na věčně rozhoupaných miskách pomyslných vah jakžtakž vyrovnaný stav. Je velmi těžké naučit je si vlastní názor i na maličkosti vytvořit. Je složité utvrdit je v přesvědčení, že lze ho i veřejně vyslovit. Vysvětlit jim, jak je nutné a kdy je navýsost správné vlastní názor neopouštět, pevně si na svém stát, nekrčit se, do kouta poníženě nezalézat a jenom s těmi, kteří chorobou všemocných a všeznalých diktátorů a manipulantů neonemocněli, i nad tématy, na něž názorová shoda mezi námi není, jako rovnocenní partneři věcně a v klidu polemizovat. Rozšiřovat si své i jejich názorové obzory, nezavírat svoje dveře a neschovávat se před těmi, kteří dosud pomateně klidný koutek v rozhoupané síti hledají… Už jste se někdy alespoň jednoho z nich, proč mlčí nebo cizí názor papouškuje, zeptali?