Když loučí se večer s námi slunce, když tma v krajině končí den, celý prostor dostává nový rozměr a tvary a člověk, i ten s okem zdravým, cítí se být více zranitelný, do nehmatatelných sítí v rozletu polapen. I náš život má své světlo i své temnoty. Škoda jen, že období zářné tak rychle uletí. Procházka tmou v neznámém terénu si žádá obezřetnější a pomalejší krok. Úsek plný nástrah nás stojí často tolik síly, jako kdybychom si během týdne či měsíce odžili nejméně jeden rok. Postupovat trpělivě, bez zmatkování, v co největším klidu svojí cestou dál, čerpat sílu ze svých dnů plných slunce, z minulých úspěchů a setkávání s lidmi, kteří o nás v našich dobách zářných stáli a stojí při nás i v dobách propadů dál, to je ten nejlepší způsob, jak přežít dny své osobní noční můry, aby i nás na duchu nezlomené jednoho dne zcela nečekaně nový rozbřesk v úrodné krajině přivítal. Nezůstat stát na jednom místě s hlavou v zoufalství k dlaním skloněnou, nenechat si stresem podrážet nohy v kolenou, nehledat zábavu veskrze povrchní, abychom z úseku temnoty do ještě větší uprchli. Proč odpírat si šanci na dokonalejší a vyzrálejší svět? Proč pomateně křepčit s náhodnými známými ve studeném světle produkovaném žárovkami značky LED? Proč skládat svůj vlastní život jenom ze dnů a nocí plných náhod, které nesčetnými gejzíry barevných kamínků studeně jiskří, bezcitnost z nich číší a nicota v nich skrytá je patrná i životnímu laikovi na první pohled? Věřím, že bude přibývat nyní i v budoucnosti lidí, kteří pocítí potřebu se nad svým způsobem života stále více zamýšlet. Kteří povrchnostem a malosti chvilkových prožitků a požitků nedají ve svých cestách zbytečný čas a ani prostor, nenechají pro prchavé a svazujícně pomíjivé svého ducha zakrnět. Těch, kteří moudře přijmou řád světla dne a tmy noci a naučí se i dosud neúrodné v úrodné a plodné bez narušení tolik potřebné rovnováhy a vyváženosti i v sobě samých přetvářet.