Zbrkle odsoudit druhého je snadné, mnohem těžší a složitější bývá na základě dostupných znalostí všech polehčujících i přitěžujících okolností vyřknout nahlas svůj vůči názoru davu protichůdný osobní soud. Sám pro sebe, pro klid v sobě, i když mnohdy namířený i proti sobě, na logice a citu postavený úsudek si ve svém nitru zkotvit, abych se mohl nyní i v budoucnu bez zaváhání o něj opřít a jedinou spravedlivou cestou do vyšších center poznání v nejširším slova smyslu svoji mysl pozvednout. Nechodit světem jenom planě o všem, co je mi známé i neznámé, polemizovat, ubíjet tak čas svůj i druhých lidí zbytečnými řečmi a ty nejcennější informace si bez uvážení s nepodstatnostmi do složek a záložek v mozku a vně svého Já seskládat a životem tento chaotický celek po vzoru chrobáka po světě posouvat. Každá i nicotná maličkost, která se v životě do našich cest před náš zrak a pod naše nohy vloudí, má svoji energii, která, ať už v té dané chvíli nehnutě stojí nebo rychle proudí, může pro naše poznání mnoho znamenat. Jenom lhostejný tvor ke svému osudu sám sobě dovolí přehlížením maličkostí (?!) tolik potřebných pro stavbu podpůrných pilířů soudu i úsudku své vlastní vyzrálejší osobnosti celý proces brzdit, na „někdy jindy“ a na „potom“ odkládat. Chci nám všem připomenout, zejména lenochům v naší kůži, že včera bylo pozdě pracovní boty na vlastní nohy obout. Jak je důležité nenechat se vleže a bosí názory druhých bezpracně ovládat a díky své lenosti si dobrovolně na krk navlékat z neznalosti a zmatků sestavený chomout. Mít svůj vlastní náhled, zaujmout svůj osobní postoj, naučit se dívat, data sbírat i vyhodnocovat… I to je dar nám lidem s mozkem v hlavě už od našeho zrodu daný, a protože čas je na naše zrání každému jinak odměřený, tedy vzácný a nevyčíslitelně drahý, bylo by ho škoda bez zužitkování dějů, které ho provázejí, ladem ponechat.